na Blog.cz

Někdy si říkám (chápejte teď, když čtu článek napsaný mnou dnes ve 2 ráno), že moje přirovnání a metafory stojí úplně za hovno :D

Dneska jsem koukala na starý fotky. No, ne zas tak starý - z prváku, druháku. Zírala jsem na ně pěknou chvíli a přemýšlela. Vybavovala si tehdejší dobu. Dobu, kdy všechno bylo tak snadné, ačkoli jsem si myslela pravý opak. Když se k těm chvílím vracím ve vzpomínkách, vídám hlavně to dobré. Typické! Vím, že tehdy taky nebylo nic ideální, ale takhle s odstupem... Přála bych si to vrátit. Vážně se mi po těch dobách zastesklo.

Nedávno jsem se viděla s kamarádkama. Byly jsme dřív nerozlučná parta, my čtyři. Teď jsem ale musela přemýšlet, na čem naše přátelství vlastně stojí. A jestli tohle vydrží. Jestli konec střední znamená konec našeho přátelství. Viděla jsem se s holkama. Tolik jsem jim toho chtěla říct. Tolik jsem jim toho potřebovala říct. Ale nebyla vhodná chvíle. Když se mě pak zeptaly jak se má mamka, nemohla jsem, prostě jsem nemohla. Podívala jsem se na ně a řekla jsem jim to, co chtěly slyšet. Najednou se přede mnou vytvořila puklina v zemi a ta s každým slovem, co jsem vypustila z úst, rostla a rostla, až jsem si najednou připadala na míle daleko. Bojím se, že škola byla to jediné, co nás spojovalo. A teď, když je tohle pojítko pryč, se naše vztahy rozpouští jako kostka cukru v čaji. Jsem bezradná. Co mám jenom dělat?

Znáte ten typ lidí, co vám dokážou kdykoli prostě totálně zkazit náladu? No tak jedním z nich je můj táta. Nebo alespoň poslední dobou. Na jednu stranu chápu, že si prochází jakousi krizí středního věku, že je ve stresu kvůli mámě, že v práci trpí tak trochu syndromem vyhoření, ale prostě... Musí to přenášet i na nás? Za poslední půlrok jsem se mu naučila mu vyhýbat, pokud je to jen trochu možné. Většinu času doma trávím v pokoji. Radši strávím tři hodiny na dřevěný nepohodlný židličce v knihovně, než abych byla doma. To určité vzájemné porozumění, které se dostavilo ve čtvrťáku, je teď nenávratně pryč. Navíc k tomu se domů zase vrátil brácha. Nestačí, že jsou už takhle mezi námi vyhrocené vztahy. Ještě se k tomu musí přidat každodenní hádky. Naše učitelka na psychologii ze střední by to asi nazvala "sociální důsledky nemoci". Já na tyhle sračky kašlu. Myslela jsem, že tenhle rok bude v pohodě, že věci směřují k lepšímu. Zatím to ale tak nevypadá. Mám nervy. Máma půjde znovu na operaci. Tahle rodina mě někdy tak strašně vysává.

Už přes půl hodiny tady píšu Silvestrovský článek, ale po tom, co jsem si ho znovu pročetla jsem zjistila, že je to vlastně jen jedna velká deprese. Myslím, že to ani nemůžu publikovat, protože by to mohlo začít fungovat jako ta stará píseň sebevrahů a já nechci způsobit tátovi komplikace v práci, až by mu někdo kvůli tomu naskákalo pár sebevrahů pod metro. Stačí dneska ti opilci :D.

Když to vezmu kolem a kolem, tenhle rok stál prostě za prd. Událo se pár dobrých věcí a spousta věcí špatných. Ať už mluvím o mámině nemoci, o tom, že dědeček umírá nebo o tom, že jsem mimoň, co se nedostal na výšku a ještě se stihnul rozhádat s jednou ze svých nejlepších kamarádek.

Kdybych měla jmenovat ty dobré, určitě by to byla maturita. Ačkoli to byl velmi stresující zážitek, ten pocit, že jsem to zvládla, byl k nezaplacení. K těm dobrým musím přidat i maturitní ples, který sice tehdy zastiňovaly jiné události, ale teď na něj celkem ráda vzpomínám.

Tak trochu se mi zdá, jako by tenhle rok trval minimálně 2 roky. Vlastně to mám tak trochu rozdělené na před maturitou a po maturitě. Kdo tomu říká zkouška dospělosti je tupec. S dopělostí to má společného minimum. Ale musím přiznat, že je to zatím jeden z opravdových mezníků v mém životě.

Co se týče lidí, nějak mi přijde, že mi jich zasahuje do života čím dál méně. Jestli to takhle půjde dál, nakonec skončím jako nějaký poustevník :D. V tomhle roce se objevili vlastně jen dva lidé noví lidé, zato zmizela jich spousta. Vždycky jsem si myslela, že na střední se tvoří taková ta přátelství na celý život. Ale po maturitě jsem se každá rozprchla jinam a vidím, jak málo nás vlastně drželo pospolu. Docela smutná věc, actually.

Tímto bych chtěla poděkovat následujícím lidem. V prvé řadě mojí mamce. Jsem ráda, že tě mám a doufám, že ještě dlouho mít budu. Jako obvykle Dany. Bylo by blbý tě vynechat, když jsem si u tebe v článku vydupala zmíňku :D. Na naše Bonebroke a keškový akce, Bon Jovi párty a další blbůstky ráda vzpomínám a doufám, že jich ještě hodně podnikneme. Ostatním maniakům. Já vím, že vás v tom kině štvu, když vám kazím dojemné momenty, ale tak co už se mnou. Doufám, že vám ty momenty budu moct kazit ještě hodněkrát :D. Dále Martině. Jeden z úžasných lidí, co jsem poznala letos. Miluju ty naše konverzace na skypu, kdy si ve stejnou chvíli napíšeme úplně tu stejnou věc :-). A. za to, že jako jedna z mála mých středoškolských přátel na mě nezanevřela. S. za to, že se se mnou učila na maturitu a byla skvělá morální podpora. K. za stejnou věc. Promiň, že jsem taková kamarádka na dvě věci. Vím, že je to moje vina. Z., Š., A. a ostatním holkám ze sboru. Jste super a vždycky mi dodáte dobrou náladu. B. a B., že se mnou držíte v tomhle podivném roce. Vždycky se s váma ve škole hodně nasměju. A nakonec, (last, but not least:-) děkuji všem blogovím přátelům. Vaše komentáře mě i v těžkých chvílích dokázaly podržet.

Ještě jedna věc. Všem, kteří na mě měli v tomhle roce nějaké kecy, prosim vás běžte do prdele.

Btw, I just wanna be OK, be OK, be OK. To prostě sedí na tenhle rok. Na mamku a to nejen proto, že je to písnička na podporu pacientů s rakovinou. I just wanna be OK. I hope, you'll be OK too. Šťastný nový rok :-). Ať je lepší než ten předchozí ve všech ohledech. A teď už musím, kvůli vám se zpozdím na kamarádčinu silvestrovskou párty :D

Dnes to vezmu jen zkrátka, protože nepočítám, že existují takoví blázni, kteří na Štědrý večer straší u mě na blogu. Chtěla bych vám všem popřát krásné, krásné Vánoce. V celém tom vánočním shonu občas zapomínáme, o čem by vlastně měly Vánoce být. Přeju vám, aby pro vás dnešek plynul ve znamení rodinné pohody a spokojenosti.

Přikládám svoji letošní vánoční píseň no. 1. Je od účastníků Glee Projectu, kteří v seriálu dostali takový malý štěk. Písničku ale považuju za nejlepší na vánočním soundtracku.