Květen 2009

Po týdnu:D

31. května 2009 v 19:11 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Tak se zase po týdnu ozývám. Nového ani nic neni, kromě toho, že jsem vůbec neměla čas. Znáte to, škola, kámoši, rodina, škola, kámoši, rodina,.. Pořád ta samá písnička. Navíc jsem poslední dobou totálně závislá na slovenskym Let's dance 3 a k tomu na seriálu HIMYM (How I Met Your Mother, kdyby někdo nevěděl:D).
Mám takový podezření, že výzo bude na ***, protož jsem totálně pos*** písemku, na který dost záleželo a příležitost k opravě už neni.
O víkendu, tedy z pátku na sobotu jsem byla u kámošky s další kámoškou. Dělali jsme hovadiny, pak jsme volaly na jedno číslo a prvně jsme plácali nějaký blbosti, jako jestli je tam Honza a tak a pak jsme začli s řečma typu "Tady křemílek, můžu dostat k telefonu vochomůrku?" nebo "Dáte mi k telefonu rumcajse?" a nakonec "Prosím, dovolala jsem se do půjčovny vzducholodí?" Chudák ten kluk. Myslim, že nám tipoval nějakých 13 let:D. Ale fakt sranda, prostě všechno:D.
No nic, už zase letim. Mějte se krásně a skládejte básně:-).

Happy birthday to..... ME (AGAIN)

24. května 2009 v 13:15 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Taaak, jsem zpět s mnohem lepší náladou. Asi jste se divili, co to mělo předtím být. No, musíte mě omluvit, občas mívám takovýhle stavy a tohle bylo ještě podmíněný tim, že jsem koukala na film Schindlerův seznam. Já vím, není to nejvhodnější volba na narozeninovou noc, celkově na noc, všichni mi tvrdili, že z toho budu mít schýzy, ale prostě jsem měla chuť se na to pozerať. A nelituju. Ten film mě totálně odrovnal. Ještě sem o něm něco napíšu.. Možná, nejspíš:D.

Nu a co jinak.. Chtěla jsem se vyspat, ale jaksi mi to nebylo dopřáno, protože od 6. hodiny, kdy na mě konečně začala padat únava, mi docházely zprávy, telefonáty a blablabla. Takže smolík. Klid jsem měla tak hodinu a pak jsem to vzdala. Ale zatiał tu únavu ani tolik nepociťujem, jenom mě trochu bolí hlava, což se dá přežít, a mám mírnou křeč v levym koleni, kdykoli někam jdu:D. Takže dneska žádný pěší túry:D.

A jináč, co jsem dostala? Vzhledem k tomu, že jsem doma a ty další dárky nejspíš přijdou až zítra, tak mám dárek od rodičů a to od táty nějaký ty prašule a od mámy náramek, kterej jsem si hrozně dlouho přála, ale byl dost drahej. Ten náramek má v sobě takovej fígl. Je posázenej magnetama, takže v podstatě se dá složit jako náramek, ale taky jako náhrdelník. Záleží jenom na vkusu a náladě. Jinak je zelenej, možná ho někdy vyfotím, až budu mít čas, ať se pochlubím.
No a jako dárky můžu taky brát to oblečení, co mi máma koupila minulý týden, na obnovení šatníku;-). Dvě sukně, tříčtvrťáky, triko, pyžamko a tak dál.

Ach jo, ty moje výkyvy nálad jsou příšerný:D. Musím s tím něco začít dělat, protože si vážně začínám připadat jako schyzofrenik:D.

Happy birthday to..... ME!:D

24. května 2009 v 1:16 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Titulek mluví za vše myslím:D.
Jasně, mám ráda narozky, ráda dostávám dárky (kdo ne, že?:-). Mít narozky o víkendu je na pytel, protože já mám hrozně ráda, když mi lidi přejou ve škole (ano, jsem vypočítavá a vím to:D).
Teď ještě k těm narozkám. Jak říkám, mám to ráda, ale na druhou stranu.. trochu mě děsí, jak ten čas utíká. Není to ani tak dávno, co jsem nastoupila na střední a najednou bude druhák v kelu a já budu mít pomali na krku maturitu. Státní, samozřejmě, jak jinak:-(. Přijde mi, že mi někdo ten čas snad krade. Dřív dny plynuly jeden za druhým, vlekly se jak slimejši a teď? Nevím ani co dřív, den není nafukovací. Čím tohle je?
Bojím se, že už to bude jenom horší. Že času bude čím dál míň a já najednou zjistím, že mi všechno, život, proklouzli mezi prsty. A to já nechci. Chci život prožít tak, abych si mohla jednou říct: "Jo, neplejtvala jsem časem, žila jsem a užila si to!" Nikdo neví, kolik času mu ještě zbývá a to mě děsí. Děsí mě pomyšlení, že dneska si spokojeně žiju, ale zítra už to může být úplně jinak. Je tolik věcí, co se může stát. A tímhle dnem mám tak trochu pocit, že to piáno, který mi jednou spadne na hlavu, dneska kleslo o pořádnej kus. Budu si na to muset zvyknout, moje dny jako dítě se blíží ke konci. Přijde mi, že vůbec nejsem připravená na skutečný život. Že si žiju v takový svý malý bublince do který nikoho nepustim a mám problém. Nevím, co dělat, nevím. Jsem úplně bezradná. Moje budoucnost je v mých rukách, ale já nevím, jak s ní naložit. Někdy je tak těžký být mnou:-(.
Tohle měl být veselý článek oslavující moje narozeniny, ale zjevně se nějak nepovedlo:D. Neberte tohle vážně, je to jenom další noční depka, až se ráno vzbudim, vstanu a všichni mi budou blahopřát, tak zas budu OKEY:D

Melody Mayer - Holky na hlídání

22. května 2009 v 23:10 | Lemonie |  Archiv - knížky

Hollywood je město splněných snů, a tak v naplnění svých tužeb doufají i tři děvčata.

Marianne Curleyová: Strážci času, Vyvolený

18. května 2009 v 21:13 | Lemonie
Tak tohle je část, u který jsem se maximálně lámala v pase:D.

Marianne Curleyová: Strážci času, Vyvolený (nakl. Jota, str. 139)


"Takže Arkarian je taky mozkovid?" Tahle otázka už je asi dost zbytečná.
Arkarian místo odpovědi povytahuje obočí a Ethan se rozverně směje.
"To je vážně skvělé." Poslední větu už jen šeptám sama pro sebe. Ve zlomku vteřiny mi hlavou letí všechny ty trapné myšlenky, které mě napadaly v Arkarianově přítomnosti. S vypětím všech sil odolávám nutkavé potřebě schovat obličej do dlaní.
"Opravdu moc hezké! Díky, Ethane, že jsi mi o tom včas řekl. Není nadto mít tak skvělého učitele. Hlavní specializace ztrapňování žáků, nemám pravdu? Jak dlouho jsi na to studoval?"

The Cider House Rules theme /// Pravidla moštárny

13. května 2009 v 17:55 | Lemonie |  Videjka
Tak jo, včera byl na Nova cinema můj oblíbený film - hádejte jaký - no jasný, mám to v názvu, takže to byl film Pravidla moštárny. Nekoukala jsem na ten film ani tak kvůli Tobey Maguirovi, i když docela ujde, ale ten příběh mě vždycky dostane. No a ta hudba.. Takže tady je, provází tak nějak celej film, dokonce se jí chci naučit na klavír, ale to asi až někdy časem, zatim zvládám jenom každou ruku zvlášť a spojit je dohromady je pro mě skoro neřešitelnej problém:D.
Jo a jinak, tohle video nese název Wenn du liebst, neříkám, že jsem na němčinu nějakej expert, ale o ty kecy tu ani tolik nejde, hm?:D ENJOY


Nový začátek a bez deprese..

12. května 2009 v 17:11 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Tak jo, ten rozhovor dopadl blbě, totálně blbě, ani jsem kvůli tomu nemohla pořádně spát, ale nakonec jsem se přes to nějak přenesla. Dohodli jsme se s tím člověkem, že mě nechá na pokoji, protože mě přítomnost dané osoby vysiluje, otravuje a ničí. Nebudeme se stýkat, dokud se nerozhodnu jinak. Což je pro mě vlastně dokonalý. Popravdě už bych se s ní nechtěla stýkat nikdy, ale nechtěla jsem jí brát naděje. Navíc, rodiče by mě za tohle určitě nepochválili. Ale musím říct jedno: Ona je vážně hrozná manipulátorka. Jenže já na její hru nepřistoupim! Nenechám se citově vydírat! Nenechám jí mi dál rozvracet život! Už to dělala 2 roky, ale teď je tomu snad konečně dost!
A co bych řekla dál? Celkem se mi to teď srovnalo v hlavě, dopřála jsem si včera dlouhý odpočinek a myslím, že to pomohlo. Cítím se najednou mnohem líp. Sice mě šíleně bolí hlava, ale jinak úplná pohodička.
Tímhle bych ještě chtěla napravit to, co jsem tu tak nějak ani neokomentovala, a přitom je to hrozně důležité. Mám na mysli tenhle design. Nebyla jsem si s ním moc jistá, tak jsem se nechtěla unáhlit, ale jak jde čas (no zas tak rychle nejde, ale stejně:D), začíná se mi líbit víc a víc. Jasně, fialová barva není moje oblíbená. Jenže když se na ní teď po těch dnech dívám, tak mi přijde, že vlastně docela vystihuje moji osobnost (alespoň podle toho, co se o ní říká:D). Takže bych tímto ještě jednou chtěla poděkovat Marelii za to, že mi tenhle krásnej design udělala:-).
Takže tak, přicházím s novou energií a novým elánem, který doufám, že využiji tím správným způsobem:D!
Jo a mimochodem, zítra jdu vybírat na květinový den, takže jestli někdo budete v Praze, možná si budete kupovat kytičku právě od nás:D.

Čeká mě nejspíš ten nejnepříjemnější rozhovor mého života.

10. května 2009 v 0:55 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Odpálila jsem to včera, tedy v sobotu večer. Volala a já.. Prostě jsem na ní neměla náladu. No, jako ostatně vždycky. A tak jsem začala mluvit otráveně a úsečně. Ale když vyšlo najevo, co po mně vlastně chce, můj tón se změnil na zděšený a odporující.

Jsem z lidí, co věci říkají na rovinu, ale jen tehdy, může-li to něčemu prospět a neraní-li to nikoho. Strašně nerada zraňuju lidi, ne vědomě. Protože, jak mi řekla máma, já mám tak trochu dar "vidět do lidí", odhadnout je, zkrátka říkejte si tomu instinkt nebo intuice, prostě já můžu dát na svůj první dojem. Hned vidím, jestli mi určitej člověk "sedne" nebo ne. Jenže, ona je příbuzná, dokonce blízká příbuzná a i když si to nejspíš začala uvědomovat až před dvěma lety, tak ač chci nebo ne, prostě s ní nějak musím vycházet. Někdy je to vážně těžké.

Zvlášť se mnou. Jsem introvert a dost často si to uvědomuju. Nerada o sobě mluvím, o svých soukromých věcech, o svých pocitech, o svých problémech.. Ani mámě to neříkám, i když spolu máme vážně skvělej vztah, jak jsem tu již psala. Máma je prostě máma a zároveň asi moje nejlepší kamarádka. Jenže, ani jí bych nedokázala většinu věcí říct. Mluvím s ní o veřejné části svého života. O té veselé části. A o mých názorech. O názorech na svět, na lidi, na politiku, prostě skoro na všechno. Ale ty smutný věci, ty které mě zraňují, ty si nechávám pro sebe. Nechci aby mě viděla brečet. Aby mě kdokoli viděl brečet. Nesnášim to. Nesnášim ukazovat světu, že je místo, kde mě můžou zranit - a to je moje srdce..
Ale abych se vrátila k tomu, o čem jsem chtěla původně psát. Ano, je to těžký, když musíte vyjít s někým, kdo vám tolik ublížil, aniž by vám konkrétně vlastně něco udělal. Ano, vlastně neudělal vůbec nic. Celé ty roky. A pak si prostě přijde s úsměvem a tou hrozně otřepanou větou a snaží se být součástí vašeho života, jako by se nic nestalo, jako by tam byla vždycky. Jenže ona nebyla! A všichni na vás tlačí, ať se k ní chováte normálně, ale co je v tuhle chvíli normální? Jak to mám udělat? Jak? Tak mi sakra řekněte jak a já to udělám!

Řekla jsem jí to. Že s ní nikam nechci, že jí vůbec neznám a že nevim o čem si s ní mám povídat. Trávit s ní čas o samotě je hotová noční můra. Stačilo mi to jednou a od té doby se přes rok o nic nepokusila. Ale teď to tu bylo zase. A já nechtěla. Viděla jsem před sebou tu představu, jak jdeme v přírodě a já nemám kam utéct. Víte, pořád ve mně dřímá ten pocit zraněné laně, co ji lovci tlačí ke zdi. Jenže když s ní jdu někam, třeba na hodinu, tak pořád mám jistotu, že když budu mít pocit, že ztrácím zadní dvířka, tak se k nim můžu rozběhnout a utéct. Ale tohle by byla celý den. Horororvý den. A já bych byla u zdi hned, jenže bych za sebou nenahmatala nic, jen plochou zeď. A nemohla bych nic dělat.

Takže jsem to odmítla. A domluvila se s ní na čtvrtek, jenom tak, rozhovor a únikový východ přímo za zády. Bylo to dohodnutý, ale náhle změna a přesun na zítřek, tedy dnešek, teda neděli odpoledne, abych byla přesná. A já věřím, že to bude ten nejnepříjemnější rozhovor mého života. Nechci ho absolvovat, ale musím. Dohodli jsme se tak. Dohodli jsme se na fair play. Já jí dám šanci všechno vysvětlit a ona bude muset poslouchat, co proti ní mám. A všechno podle pravdy. Takže fair play. Jenže já na ní otázky nemám. Já prostě jenom chci, aby mi dala pokoj. Jenže když to udělám, bojím se, že ona to ponese špatně, tak zle, že se vrátí její staré problémy. A bude to moje vina.
Jenže já už takhle dál nemůžu!!!!!!!!
PS: Jestli tohle někdo čtete, tak mi držte palce. Nevím, jak tenhle den dopadne, jak tenhle rozhovor dopadne. Nevím vlastně vůbec nic. Ale potřebuju něčí podporu. A nevím, na koho se vlastně mám obrátit. Kdo by tohle pochopil? A komu bych to vlastně chtěla říct?

Konec šampionátu, konec nadějím

8. května 2009 v 0:22 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Myslim, že titulek vystihuje vše. I když jsem to vlastně zčásti čekala, nezmenší to moje zklamání. Stačilo tak málo!
Jinak pro ty, co to neviděli, tu mám krátký shrnutí:
1. třetina - samý vylučování, gól žádnej
2. třetina - Švédi dali 2 góly, opět samý vylučování:-(
3. třetina - Povedla se nám taková malá rarita, aneb v oslabení 3 na 5 jsme dali gól! Dost dobrý, co? Přísahám, že jsem slyšela z nějakýho nižšího patra našeho paneláku něčí vřískot:D. Ale Švédi nám hned vrazili ještě jeden gól:-(.
Rozhodčí.. Já vim, bude to znít jako obyčejný nadávání fanouška, ale prostě.. byly na h..:D. Pořád někoho posílali na trestnou lavici, za některý ty zákroky bych se s nima i hádala! Ale co, nechme to tak.
4 poslední týmy, co si to rozdají jsou Rusko, Kanada, USA a Švédsko. Komu to přeju nejvíc? Paradoxně to přeju právě Švédům. Rusákům ne, už proto, že jsou to Rusáci, Kanaďanům ne, protože nás tak hnusně porazili a USA nemám ráda. Švédi mě sice dneska nass.., ale je to moje oblíbená země, co nadělám:D.

Ale víte co, nechám to plavat, příští rok budou Olympijský hry, uvidíme.. Třeba to napravěj!

Jinak fotka je.. hádejte kdo? No, s tou brankářskou maskou to neni tak těžký:D. Takže, náš letošní brankář číslo jedna, Jakub Štěpánek. Nemůžu si pomoct, ale on má vážně hrozně krásný oči:D. I když na týhle fotce to tolik neni vidět;-).

Zuzana Smatanová - Pocestný (video + text)

4. května 2009 v 15:12 | Lemonie |  Texty
Dneska jsem na tuhle písničku náhodou narazila, když jsem hledala jinou (konkrétně to byl Pocestný:-) od Spirituál kvintet) no a pod tim názvem my vyjelo jenom tohle. Ta písnička je ale fakt skvělá, takže ji sem dávám.. (Text v CČ). ENJOY