Odpálila jsem to včera, tedy v sobotu večer. Volala a já.. Prostě jsem na ní neměla náladu. No, jako ostatně vždycky. A tak jsem začala mluvit otráveně a úsečně. Ale když vyšlo najevo, co po mně vlastně chce, můj tón se změnil na zděšený a odporující.
Jsem z lidí, co věci říkají na rovinu, ale jen tehdy, může-li to něčemu prospět a neraní-li to nikoho. Strašně nerada zraňuju lidi, ne vědomě. Protože, jak mi řekla máma, já mám tak trochu dar "vidět do lidí", odhadnout je, zkrátka říkejte si tomu instinkt nebo intuice, prostě já můžu dát na svůj první dojem. Hned vidím, jestli mi určitej člověk "sedne" nebo ne. Jenže, ona je příbuzná, dokonce blízká příbuzná a i když si to nejspíš začala uvědomovat až před dvěma lety, tak ač chci nebo ne, prostě s ní nějak musím vycházet. Někdy je to vážně těžké.
Zvlášť se mnou. Jsem introvert a dost často si to uvědomuju. Nerada o sobě mluvím, o svých soukromých věcech, o svých pocitech, o svých problémech.. Ani mámě to neříkám, i když spolu máme vážně skvělej vztah, jak jsem tu již psala. Máma je prostě máma a zároveň asi moje nejlepší kamarádka. Jenže, ani jí bych nedokázala většinu věcí říct. Mluvím s ní o veřejné části svého života. O té veselé části. A o mých názorech. O názorech na svět, na lidi, na politiku, prostě skoro na všechno. Ale ty smutný věci, ty které mě zraňují, ty si nechávám pro sebe. Nechci aby mě viděla brečet. Aby mě kdokoli viděl brečet. Nesnášim to. Nesnášim ukazovat světu, že je místo, kde mě můžou zranit - a to je moje srdce..

Ale abych se vrátila k tomu, o čem jsem chtěla původně psát. Ano, je to těžký, když musíte vyjít s někým, kdo vám tolik ublížil, aniž by vám konkrétně vlastně něco udělal. Ano, vlastně neudělal vůbec nic. Celé ty roky. A pak si prostě přijde s úsměvem a tou hrozně otřepanou větou a snaží se být součástí vašeho života, jako by se nic nestalo, jako by tam byla vždycky. Jenže ona nebyla! A všichni na vás tlačí, ať se k ní chováte normálně, ale co je v tuhle chvíli normální? Jak to mám udělat? Jak? Tak mi sakra řekněte jak a já to udělám!
Řekla jsem jí to. Že s ní nikam nechci, že jí vůbec neznám a že nevim o čem si s ní mám povídat. Trávit s ní čas o samotě je hotová noční můra. Stačilo mi to jednou a od té doby se přes rok o nic nepokusila. Ale teď to tu bylo zase. A já nechtěla. Viděla jsem před sebou tu představu, jak jdeme v přírodě a já nemám kam utéct. Víte, pořád ve mně dřímá ten pocit zraněné laně, co ji lovci tlačí ke zdi. Jenže když s ní jdu někam, třeba na hodinu, tak pořád mám jistotu, že když budu mít pocit, že ztrácím zadní dvířka, tak se k nim můžu rozběhnout a utéct. Ale tohle by byla celý den. Horororvý den. A já bych byla u zdi hned, jenže bych za sebou nenahmatala nic, jen plochou zeď. A nemohla bych nic dělat.
Takže jsem to odmítla. A domluvila se s ní na čtvrtek, jenom tak, rozhovor a únikový východ přímo za zády. Bylo to dohodnutý, ale náhle změna a přesun na zítřek, tedy dnešek, teda neděli odpoledne, abych byla přesná. A já věřím, že to bude ten nejnepříjemnější rozhovor mého života. Nechci ho absolvovat, ale musím. Dohodli jsme se tak. Dohodli jsme se na fair play. Já jí dám šanci všechno vysvětlit a ona bude muset poslouchat, co proti ní mám. A všechno podle pravdy. Takže fair play. Jenže já na ní otázky nemám. Já prostě jenom chci, aby mi dala pokoj. Jenže když to udělám, bojím se, že ona to ponese špatně, tak zle, že se vrátí její staré problémy. A bude to moje vina.
Jenže já už takhle dál nemůžu!!!!!!!!
PS: Jestli tohle někdo čtete, tak mi držte palce. Nevím, jak tenhle den dopadne, jak tenhle rozhovor dopadne. Nevím vlastně vůbec nic. Ale potřebuju něčí podporu. A nevím, na koho se vlastně mám obrátit. Kdo by tohle pochopil? A komu bych to vlastně chtěla říct?