Tenhle článek je na stránkách Cornelie oficiálně jako její životopis. Jako životopis mi to ale moc nepřijde, nicméně je ten článek moc pěkný a hodně mi - nechci říct pomohl, ale spíš mě uklidnil, když jsem byla ještě na základce a vybírala si školu na kterou půjdu..
Mnoho dospělých bude chtít, abyste uvěřili že s 18 lety byste měli vědět jaký druh profese je pro

vás ten pravý. Nevěřte tomu!
Samozřejmě, jsou lidé, kteří už v šesti letech vědí, že se chtějí stát doktorem nebo učitelem. Tak si nedělejte starosti, jestli nejste jedním z nich. Dejte si načas s hledáním toho, jaký druh práce vám dělá radost, takže si dokážete představit, že ji budete dělat po zbytek života. A potom můžete stejně úplně změnit názor a dělat něco úplně jiného. Proč ne?
Miluju svojí práci. Miluju psaní knih a povídání příběhů tolik, že si nedokážu představit dělání cokoli jiného. Ale trvalo velmi dlouho pochopit, že tohle je to, co jsem chtěla dělat, natož že bych to mohla dělat skutešně tak dobře, abych se tím mohla živit. Prvně jsem se chtěla stát astronautkou. Ale potom jsem zjistila, že musíte prvně projít armádním výcvikem a potom je to samozřejmě mnohem menší zábava! Pak jsem chtěla být pilotkou. Pak jsem se chtěla vdát za hlavu velkého Amerického Indiánského státu a žít s ním a jeho lidem v širých stepích.
Samozřejmě jsem také chtěla dělat něco, co by dělalo svět trochu lepším, trochu čistším, méně násilným. Chvíli jsem pracovala s dětmi na tvorbě hřiště, stavění chat a učila je nepraštit ostatní jakmile nedělají to, co chtějí. Ale pomalu, velmi pomalu, jsem si uvědomovala, že chci dělat něco s talentem, který jsem dostala nebo bych jinak nikdy nemohla být úplně šťastná. To byla doba, kdy jsem se rozhodla stát se ilustrátorkou knih - protože se mi vždycky líbily dobré příběhy a vždycky se mi líbilo kreslení obrázků.
Ale když jsem přečetla většinu příběhů ke kterým jsem měla dělat ilustrace, byla jsem víc a víc znuděná. Tak jsem se rozhodla psát příběhy sama. A pouze tehdy, když jsem začala psát příběhy ke kterým jsem chtěla nakreslit obrázky, zjistila jsem, že vyprávění příběhů je zábavnější, než kreslení obrázků.
Teď je mi 48. Společně s dětmi Benem a Annou žiju ve "městě andělů" - v překrásném Los Angeles. Máme báječného, šíleného psa Lunu (dnes jí říkáme Loonie - je to mnohem vhodnější!) a kousavou želvou, které můj syn Ben říká Hercules (i když je to holka). Náš dům je nacpaný knihami a DVD (jsme úplně závislí na koukání na filmy) a draků, vyrobených z nerjůznějších materiálů.
Jsem velmi šťastná, že moje děti mají rády to, co dělám a jejich přátelé rádi čtou moje příběhy. Jinak by pro ně byl život spíše trapný, nemyslíte?

Pictures - Copyright: Javier Salas
Přeložila: Lemonie


















