Pravda je, že jsem upadla do takový lehký předškolní depky. To víte, jako dítě školou povinné si moje podvědomí silně uvědomuje, že už si moc dní odpočinku neužiju. Zadruhé na mě doléhá taky to, že ať chci nebo ne, maturita se blíží mílovými kroky (já vim, moc to hrotim, ale nedokážu to jednoduše potlačit..). A nakonec zatřetí, nemám tu svoje kočky. Jsou totiž teď v srpnu na chalupě, aby se alespoň na nějakou dobu dostaly z města. Nikdy jsem si to neuvědomovala, ale ony dokážou hrozně uklidnit. Jako někteří lidi mají psa, tak já mám svýho Osvíka. Je mi po něm smutno, protože teď za mnou nikdo nepřijde, když se koukám na telku nebo za mnou nepřijde večer se mazlit. Je zajímavý, jak ke mně, po odchodu bráchy, přilnul..
Včera jsem se byla poprvé po roce projet na kole. Zdá se vám to divný? Ale uvažte jednu věc. Po přestěhování bylo spousta věcí, na který jsem si musela zvykat. A popravdě, jezdit po Praze rozhodně není taková lábuž. Musíte se pořád vyhejbat lidem, brzdit, abyste do někoho nebo něčeho náhodou nenarazili, zastavovat před autama.. No prostě vopruz.
Ale na druhou stranu musím uznat, že jsem si to užila. Sice jsem měla menší komplikace s dostáním kola do přízemí, přeci jenom narvat kolo do výtahu byla docela fuška, ale jakmile jsem se dostala z baráku, nasedla a kolo se rozjelo z kopečka a já měla zase po tak dlouhý době "vítr ve vlasech", byla jsem v pohodě, jako už dlouho ne. Tam, kde jsem dřív bydlela, jsem totiž hned za barákem měla nově postavenou cestu a šla pěkně z kopce asi tak 100 metrů. Vždycky jsem se rozjela strašně rychle, až jsem vypadala, jako v tý jedný reklamě, tuším na nějakou pojišťovnu:D. Tady to bylo dost podobný..
Teď mě napadlo, že jsem vám tady o stěhování ani nepovídala. Nebo možná jo, ale ne nějak extrémně. Je to nejspíš tím, že tenhle blog jsem si založila až potom, co jsme se sem přestěhovali. Takovej novej začátek. Ale je pravda, že někdy se mi vážně stýská. Ve chvílích, jako je tahle..