close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Srpen 2009

Darwinova cena// 0.1

19. srpna 2009 v 16:53 | Lemonie |  Zaujalo mě
A začneme hned tím nejlepším, protože tohohle idiota podle mě nikdo nepřekoná.. Kdo nemá rád černý humor, nechť tohle nečte. Příběhy převypravuji, protože se mi nechce je překládat slovo od slova;-).
Celý příběh v angličtině si můžete přečíst zde.

Třicetiletý polský farmář Krystof Azninski se chtěl stát největším machrem. S kamarády se trochu napily a někoho napadlo, že se svléknou a začnou hrát nějaký ty "chlapský hry". Nejdřív do sebe mlátili zmrzlou řepou, ale pak jeden chlápek zvýšil laťku tím, že vzal motorovku a uřezal si konec chodidla. Na to Azninski popadl pilu a se slovy: "Tak sleduj tohle!" si uřezal hlavu.

Darwinova cena

19. srpna 2009 v 12:34 | Lemonie |  Zaujalo mě
Možná už jste o tomhle ocenění slyšeli, možná ne. Zní to seriózně, ale ve skutečnosti nejde o žádnou vědeckou cenu. Udílí se in memoriam, tedy, po smrti a to za předpokladu, že zmíněný nešťastník zemře opravdu stupidní smrtí. Tato cena je tedy jakési poděkování za to, že svůj gen dále nešíří mezi lidstvo..

PS: Tohle je ta nová rubrika, jen jsem se ji nakonec rozhodla přifařit na smetiště různých věcí, tedy je nakonec najdete v rubrice Smeťák -> Zajímavosti.

Sociální fóbie? Tohle se mi ale nehodí! Vůbec, ale vůbec se mi to nehodí!

18. srpna 2009 v 12:06 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary

Tento článek si čtete, zatímco já si nejspíš užívám dovolenou s rodičema na Šumavě. Asi se zrovna šplhám po nějaké hoře nebo tak něco..

Zjistila jsem o sobě něco, co se mi nelíbí a navíc se mi to strašně moc nehodí. Měla jsem tušení, že to, jak se chovám, není v pořádku. Ale až před nějakou dobou jsem začala trochu "gůglovat" a prožila jsem docela šok. Jeden člověk mi totiž řekl, že nejspíš trpím tzv. sociální fóbií. Našla jsem si o tom okamžitě stránky. Přečetla jsem si příznaky a poznala jsem, že na mě ve velké míře sedí.

Totiž, abych tomu dala nějakou hlavu a patu.. Já se bojím telefonování. Je možné, že se právě teď válíte smíchy po zemi a říkáte si, že jsem magor. Ale já s tím nedokážu nic dělat. Když mám někomu volat, rozklepou se mi kolena, rozbolí mě břicho, cítím hroznou trému. Když mě ten telefonát čeká třeba další den, tak někdy nemůžu usnout a jenom se převaluju na posteli. Když se konečně odhodlám vytočit číslo, tak to ještě několikrát típnu, než stihne zazvonit. Pak ho nechám vyzvánět a čím dýl vyzvání, tím větší úlevu cítím, že ten člověk nemůže k telefonu.
A pak to zvedne. A já, i když si celý telefonát předtím nacvičím, přeříkám si, co chci říct, třeba si i napíšu body, tak to stejně nakonec zmastim, protože se nejsem schopná jednoduše vyjádřit. To s tím napsáním hlavních bodů mi radilo hodně lidí, ale nefunguje to, protože pokud ten někdo na druhém konci linky položí nějakou neočekávanou otázku, třeba primitivní, ale já na ní nejsem připravená a začnu koktat a všechno jde do kopru. Nejhorší je, když položí tu otázku hned na začátku, protože to mě tak vyvede z míry, že i když to mám na papíře před sebou, tak to ze sebe nedostanu..

Abych trochu pokročila. U sociální fóbie nejde jen o volání, ale i o kontakt s cizími lidmi. Osobní kontakt. Když jsem s někým cizím, nevím co mám říkat, nevím, jak se mám chovat, co mám dělat a tak to je nakonec dost velké fiasko. A pak si připadám jako bych byla pod křížovou palbou a začnu rudnout a těžko se mi myslí, protože po mně ten člověk většinou něco chce, na něco odpovědět a já tam jenom tak stojím a mlčím a rudnu a mám okno. Nevydržím oční kontakt (i když už to trénuju) a koukám někam mimo. Je to jako když se plížíte a najednou na vás posvítí několik reflektorů zároveň a vy se nemáte kam schovat.

A rady, co jsem obdržela?
Napiš si na papírek hlavní body, co chceš lidem říct. Ne, to nepomáhá, viz výše.
Trénuj před zrcadlem, a nazkoušej si, jak budeš mluvit. Nefunguje to, prostě ne.
Zavolej na linku důvěry. Haló! Poslouchali jste mě sakra? Jak jim mám doprčit zavolat bez telefonu???
Začni chodit k psychologovi. Jo, slyšela jsem, že na to jsou i terapie, jenže nemám odvahu se někam zapsat. Navíc, platí se za to? Protože kdyby jo, tak by mi rodiče řekli tak maximálně tůdle nůdle.
Najdi si nějakou práci, kde budeš muset pořád volat a mluvit s klienty. Chodit do práce s nechutí, strachem a nespat celou noc, protože se bojím, co zas budu muset dělat? Vážně je to jediné možné řešení?

Vtípek č.3

17. srpna 2009 v 16:09 | Lemonie |  Zaujalo mě
Sherlock Holmes a Dr. Watson se vydali stanovat.
Večer rozložili stan a uložili se ke spaní. V noci budí Holmes svého přítele:
"Drahý Watsone, podívejte se na oblohu a řekněte mi co vidíte."
"Vidím miliony hvězd." odpovídá Watson.
"A co si o tom myslíte?"
Watson se hluboce zamyslí a potom povídá:
"Z astronomického hlediska bych řekl, že existují milióny galaxií a miliardy
planet. Z astrologického
pohledu vidím, že Saturn je ve znamení lva. Co se týká času, můj odhad je 3:15.
Teologicky viděno se ukazuje,
že Bůh je všemohoucí a my jsme malí a nepodstatní. Meteorolog by asi řekl, že
zítra budeme mít jasné počasí.
A co říká obloha vám, příteli?"
Holmes potřese hlavou: "Milý Watsone, jste úplný idiot. Někdo nám prostě ukradl
stan."

Rafi Gavron - životopis

16. srpna 2009 v 12:08 | Lemonie

Raphael Pichey "Rafi" Gavron (narozen 24. června 1989) a britský herec, známý hlavně kvůli filmu režírovaném Anthony Minghellem, Dveře dokořán (Breaking and Entering) a filmem z roku 2008, Rande na jednu noc (Nick and Norah's Infinite Playlist).

Phoebe v říši divů (Phoebe in Wonderland)

15. srpna 2009 v 17:05 | Lemonie |  Archiv - filmy
Už nevím co by, tak se dávám i do hodnocení filmů, nejen knížek. Hodně jsem toho v poslední době zkoukla, tak proto. A navíc, tahle rubrika je dost zanedbaná..


Phoebe v říši divů režiséra Daniela Barnze je fantastický příběh o malé Phoebe (ELLE FANNING), která touží hrát ve školním představení Alenky v říši divů.

15.08.2009

15. srpna 2009 v 12:08 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Svátky jsem nikdy moc neslavila...

Připravte si kapesníčky, opouštím vás..

14. srpna 2009 v 21:22 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary

OK, dám to sem v bodech, abych to zase nepsala dva dny a vy jste to stejně dlouhou dobu nečetli:D.
Doba nepřítomnosti? Od soboty (15.8) do další neděle (23.8).
Kam jedu? O víkendu jedeme k babičce, kde necháme kočky, aby je krmila a pak v pondělí hurá na Šumavu.
S kým? S rodiči.
Myslím, že to bude fajn, protože na místě kam jedeme jsem byla před pár lety na lyžáku, takže si alespoň osvěžím paměť. Sice to bude bez lyží, ale vrátit se na místo činu není špatný:D.

Jinak nevím, co bych vám dalšího řekla.. Mějte se tu hezky, články jsem se snažila přednastavit, každý den by tu mělo něco přibýt, ale nebazíruju na tom, abyste sem chodili den za dnem a komentovali do úmoru. Internet mi bude samozřejmě chybět, protože nepočítám, že bych tam někde našla připojení:D.
Jo a mimochodem, určitě si poslechněte tu písničku, protože je absolutně šílená. Objevila jsem jí už někdy v devátý třídě, ale až po dvou letech jsem si vzpomněla jak se jmenuje (nj, takhle moje paměť prostě funguje, třeba nedávno, když máma mluvila o jednom herci, tak jsem si vzpomněla na tři roky starou zprávu z televize, kterou jsem ani neposlouchala:D. Těžko se tomu věří, ale je to pravda. Jestli budete chtít, řeknu vám k tomu podrobnosti:-).
OK, tak už konečně sbohem, mějte se tu a užívejte druhou polovinu srpence:D.

OK, OK, OK

12. srpna 2009 v 16:57 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
OK, chápu, kdo neriskuje, nevyhraje.
Můžu to zkusit, nechám si to ještě jednou vysvětlit, a uvidí se..

Na hraně..

12. srpna 2009 v 0:55 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Psaní mi ulevuje, osvobozuje mne. Ale co dělat, když se potřebujete vypovídat a přitom o dané věci nesmíte mluvit? Zkusím to, takže se nedivte, jestli to bude působit divně..

Dneska jsem dostala jistou nabídku. Když domyslím všechno, co by z toho mohlo vzejít, tak jsem přímo nadšená, jenže ono by také nemuselo. Jsem asi ten nejméně komunikativní člověk v historii lidstva a právě to je to, co se mi teď sakra nehodí. A proto ten nadpis. Stojím na hraně a nevím na kterou stranu se nakonec přehoupnu. A nechci se zase zuby nehty držet nahoře a čekat, až mě někdo na jednu stranu shodí.

Byla by to vážně skvělá příležitost, jenže.. Je to tak nejistý. Alespoň pro mě. Protože dneska, když jsem jela domů, tak jsem přemýšlela, co vlastně v životě potřebuju. A došla jsem k tomu, že hrozně moc potřebuju pocit jistoty a bezpečí.

A víte co se stalo pak? Přišel táta a povídali jsme si spolu. Opravdu se teď snaží, to se mu musí nechat. Od té doby, co mu máma řekla, že pokud nechce skončit jako ona s jejím tátou, tak ať se mnou kouká komunikovat. Asi si z toho něco vzal. Abych se ale vrátila k tématu. On mi řekl jednu věc. Že jistota prostě neexistuje (prosím, nepište mi tu, že jediná jistota je smrt, to vím taky:D). Ani jsem o tom nemluvila, jen jsem něco naznačila asi tak jako teď vám, protože o tom prostě nesmím mluvit (a o jistotách jsem se ani nezmínila, na to vemte jed), a on mi řekl, ať jdu do toho, protože jsem mladá a musím si vyzkoušet co nejvíc věcí. A když nebudu riskovat, tak nikdy nic mít nebudu a skončím jako jakýsi jeho bratranec, ale to už zacházím příliš daleko.

Jenže já si pořád nejsem jistá! Měla bych? Neměla?