Včera navečer jsem jela ke kámošce, kde jsem měla přespat s celým naším gangem. Blbly jsme asi do 2 do rána, opět jsme telefonovaly lidem, ale tentokrát jsme si vzaly na paškál přítele jedné z nás, probudily ho atd. Měl podezření, že jsme to my, a tak volal S. aby se zeptal, aby si to potvrdil, ale ona sehrála takový divadlo, jako že už spíme, a on jí to uvěřil :D.
Problém nastal, když jsme se měly uožit ke spánku. Bylo to docela tóčo, nakonec jsem skončila v A. posteli. Byla jsem sama v pokoji a holky byly spolu. Bylo to zase jako minule. Jako vždycky. Sama. Nechápu, proč mě to ještě překvapuje. Od té doby, co se S. a K. usmířily, jsou zase nerozlučitelný a já jsem zase ta poslední. Zase. Zase. Zase. Vždycky to tak je. Už od školky. Já můžu bejt kámoška, ale ne nejlepší. A když, tak to dopadne takhle. Jsem ta odstrčená, ta, co stojí mimo, ta, co je až poslední možnost. Asi to nebude normální. Asi to nebude v nich. Asi to bude ve mně. Nevím, čím to je. Možná bych si měla hledat přátele někde jinde. V jiných kruzích. Když jsem s lidma z naší třídy, tak si někdy připadám o hodně starší. Jenže když se bavím se staršíma, tak si zase připadám jako malý děcko. Je to komplikované. Přála bych si, aby to lidi chápali..
A jak jsem řekla, tohle není deprese, ale jenom konstatování.


















Myslím, že se nemusíš snažit být nejlepší kamarádkou jedné z nich. Prostě tě holt nejsou hodni. A to myslím vážně. Prostě ani jedna není takové to duševní dvojče, když je ochotná tě odstrkovat a druhou dávat nad tebe. Tohle mi prostě vadí na holčičím kamarádství. U kluků tohle nikdy není...