Leden 2010

Můžete zapomenout na minulost? Zapomenout? To asi ne. Ale můžete s ní zkusit bojovat..

31. ledna 2010 v 16:53 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Možná jste si lámali hlavu, proč se pořád neozývám, i když spíš počítám s tím, že vám to bylo víceméně jedno :D. Poslední dobou se nedělo nic zvláštního, o čem bych měla potřebu psát. Spíš jsem se stáhla hodně do sebe a přemýšlela. O tom, co mě tenhle rok čeká. Jaký bude. Jaká budu .
Snažila jsem se přemýšlet o tom, co bych chtěla tenhle rok změnit. Nakonec jsem si sepsala dlouhý seznam o jednadvaceti bodech. Nikdy jsem si nedávala novoroční předsevzetí, protože jsem je nikdy nedodržela. Ale teď je konec ledna, tak to se snad nepočítá :D. Na tom seznamu jsou některé věci důležitější než jiné. Některé by se dokonce mohly zdát úplně podřadné. A některé na tom seznamu ani nejsou, protože je vnímám jako příliš soukromé. Koneckonců, co je komu do toho.
Když jsem to takhle všechno zvážila, musela jsem si přiznat, že jeden bod je zcela nezbytný. Vypořádat se se svojí minulostí. Je to jako závaží, co mě pořád táhne dolů. Snažímse ho ignorovat, ale ono se vždycky v tu nejnevhodnější dobu připomene. A pořád na sebe chytá další a další těžkosti.
Takže mám v úmyslu zanořit se až po krk do toho bahna. Pořádně se s ním popasovat. Postavit se tomu. Tváří v tvář. A pak už jenom doufat, že to zabere...

ME v krasobruslení začíná! (už začalo, ale neva:D)

20. ledna 2010 v 17:23 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Dneska jsem si na těláku narazila ukazováček pravý ruky, takže tu celej den skučim. A třídní si myslí, že jsem si zlomila nehet. Měl by vidět, jak to mám dopytle nateklý! No to je fuk, v pondělí už to bude OK, a prozatim se musim učit nepoužívat ho.
Co k nadpisu.. Dneska se jely kraťasy, Verner 8., Plůša 1., Joubert 2. a Březina 4.!!! Je to teprve krátkej program, takže se může ledacos změnit. (informační článek) Jinak kdo byste se chtěl dívat, tak zítra od půl devátý večer na ČT4 i Eurosportu ;-).

Edward Norton je vážně skvělej herec! A v druhé polovině článku rozebírám to, jak se mi nelíbil Avatar :D.

16. ledna 2010 v 21:29 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary

Asi před dvěma roky jsem trpěla takovou zvláštní posedlostí Edwardem Nortonem. Nevím proč, možná že se mi líbil v Červeném drakovi a několika dalších filmech. Každopádně v době, kdy přišel do kin Barevný závoj jsem se marně snažila přesvědčit mamku nebo kohokoli, aby na to šel se mnou. Ale nepovedlo se to. Pak jsem se na ní snažila alespoň vydyndat peníze, ale taky bezúspěšně. A tak jsem se na to vybodla. Edwarda jsem měla pořád jako oblíbence, ale smířila se s tím, že tenhle film hned tak neuvidím.

Les Petits Minous - Á la Claire Fountaine

14. ledna 2010 v 18:31 | Lemonie |  Videjka
Touhle písničkou mě nakazila Sammy, i když určitě ne úmyslně:D. Film Barevný závoj, ve kterém písnička nebyla jsem zatím neviděla, ale brzy se to změní (přeci si nemůžu nechat ujít Edvarda:-). ENJOY


MD//14.1.2010

14. ledna 2010 v 0:11 | Lemonie |  Citátky
Narazila jsem na něj a myslím si, že je prostě úžasnej..

"Věřím, že fantazie je silnější než vědění, že mýty mají větší moc než historie, že sny jsou mocnější než skutečnost, že smích je jediný lék na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt."

Robert Fulghum

V dočasné (doufám) indispozici

9. ledna 2010 v 19:42 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Tak jsem praxi nakonec ve zdraví (hlavně duševním, že:D) přežila a nakonec to nebylo tak zlý. Byla jsem na jiném oddělení, kde byli fajn lidi a když jsem se v pátek vrátila zpátky, tak tam nebyla sestřička, která proti mně tolik brojila a ostatní byly OK. A to dokonce i když jsem jednu málem přizabila, když uklouzla na polívce, kterou jsem nechtěně trochu vybryndala u dveří. No strašně šikovná:D. Ani jsem jí nestihla pořádně poděkovat za to, jak na mě byla hodná, protože odcházela dřív:-(.

O5 se hlásím, s náladou pod bodem mrazu a sebevědomím ještě níž.

6. ledna 2010 v 21:54 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Vím, že to teď dost flákám, tohle je vlastně můj první lednový článek. Ale víte co? I don't care, čili je mi to jedno. V minulých dnech moje už tak dost nízké sebevědomí utrpělo silnou ztrátu a propadlo se do mínusových hodnot. Když se pak pracně vysoukalo alespoň mírně nad bod mrazu, dostalo další podpásovku.
O čem to tu vlastně mluvím, se asi ptáte. Asi jsem to tu už zmiňovala v dřívějších měsících, týká se to praxe a k tomu ještě pár dalších věcí, které se nabalily. Jsem na praxi v podstatě v domově důchodců. Jak jsem už psala, zařídila mi to babča a mně pak bylo blbý říct jí, že tam vlastně nechci. Tak jsem si řekla, že to nějak vydržím a na tu příští praxi prostě půjdu na úřad, jak jsem měla. Obloukem jsem se dostala teď k tomu sraženému egu. Moje prozatimní kolegyně si totiž o mně myslí, že jsem totálně, úplně, maximálně neschopná. S takovouhle prací nemám prostě žádnou zkušenost, tak jsem si řekla, že budu ten první den radši nepřekážet a jenom koukat. Kolegyňky to ale zřejmě nebraly jako dobrou strategii, jedna zvlášť. Narozdíl od tamějších klientů mám oči a hlavně uši úplně v pořádku, což způsobilo, že jsem slyšela i věci, které bych slyšet nechtěla. Samozřejmě je mi to líto, cítím se mizerně. Mám prostě pořád pocit, že jsem tam navíc. Když jdu domů, tak se všem viditelně uleví.
Jedna věc mě trochu zaráží, nevím, co s tím. Když jsem odcházela, některé babičky mě nutily slibovat, že za nima zase přijdu. Jenže já vím, že jdu zítra a pozítří na jiné oddělení. Nechtěla jsem jim to slibovat, ale jinak to nešlo. Takže mám teď v sobě ještě pocit viny. Jediný, čím se utěšuju je, že si to nejspíš za pár dní nebudou pamatovat. A když budu hodně cynická, tak za pár let zemřou.
Asi nejsem na tuhle práci stavěná. Měla jsem radši jít studovat jazyky..