Možná jste si lámali hlavu, proč se pořád neozývám, i když spíš počítám s tím, že vám to bylo víceméně jedno :D. Poslední dobou se nedělo nic zvláštního, o čem bych měla potřebu psát. Spíš jsem se stáhla hodně do sebe a přemýšlela. O tom, co mě tenhle rok čeká. Jaký bude. Jaká budu já.
Snažila jsem se přemýšlet o tom, co bych chtěla tenhle rok změnit. Nakonec jsem si sepsala dlouhý seznam o jednadvaceti bodech. Nikdy jsem si nedávala novoroční předsevzetí, protože jsem je nikdy nedodržela. Ale teď je konec ledna, tak to se snad nepočítá :D. Na tom seznamu jsou některé věci důležitější než jiné. Některé by se dokonce mohly zdát úplně podřadné. A některé na tom seznamu ani nejsou, protože je vnímám jako příliš soukromé. Koneckonců, co je komu do toho.
Když jsem to takhle všechno zvážila, musela jsem si přiznat, že jeden bod je zcela nezbytný. Vypořádat se se svojí minulostí. Je to jako závaží, co mě pořád táhne dolů. Snažímse ho ignorovat, ale ono se vždycky v tu nejnevhodnější dobu připomene. A pořád na sebe chytá další a další těžkosti.
Takže mám v úmyslu zanořit se až po krk do toho bahna. Pořádně se s ním popasovat. Postavit se tomu. Tváří v tvář. A pak už jenom doufat, že to zabere...



















