Poslední dobou mám takový stavy.. Stavy absolutní podrážděnosti. Štěkám na každýho, kdo mě jen trošku naštve. Ani nemusí jít o závažnou věc, stačí když mě někdo předběhne ve frontě nebo podobná drobnost a už prskám. A když ne nahlas, tak alespoň uvnitř mě to křičí: "Krávo! Debile! Kreténe! Pitomče!" A jistě nemusím uvádět, že jsem uvedla jen ty nejslušnější výrazy.
Nevím, čím to je a hlavně nevím, jak to zvládat. Zítra jdu po dlouhé době do školy, tak snad tam ani na nikoho nebudu mluvit, páč jinak fakt nevim. Ale třeba se to uklidní..
Navíc dneska nějak nemůžu zabrat a když usnu mám děsný/divný sny. Prostě nějaký divný období. Zbývá jen modlit se ať je to rychle za mnou..


















Jéje, tohle znám. Kolikrát bývám naštvaná pak i sama na sebe a utápím se v takových ne zrovna hezkých myšlenkách - se třeba hádám i ve snech nebo v takových představách
Ale vždycky to za chvíli přešlo, nejvíc mi pomáhá náš hafík. Tak se přitul ke svým kočkám a ono snad bude dobře 