Listopad 2010

Michael Cunningham - Hodiny

27. listopadu 2010 v 20:51 | Lemonie |  Archiv - knížky

Román je do jisté míry poctou modle literárního modernismu, anglické spisovatelce V. Woolfové. První příběh je totiž střípkem ze života autorky v době její nemoci a líčí i její sebevraždu. Druhý uvádí na scénu Lauru, která si po druhé světové válce "prostě musí" vzít mladíka, jenž se jako hrdina vrátil z Tichomoří - s vražednou upřímností se snaží v typickém stereotypu americké nepracující ženy padesátých let nalézt životní štěstí. Třetí a hlavní rovinou je den v životě Clarissy, lesbičky a majitelky nakladatelství, která pořádá večírek pro svého přítele, homosexuála v pokročilém stadiu AIDS… Je to kniha o umírání a bezmoci, ale také o ohleduplnosti a lásce, o tom, že člověk může být často hluboce nešťasten, a přesto dokáže najít i okamžiky štěstí.

Moje hodnocení: 5/10
Čekala jsem víc. O dost. Šokující rozuzlení, které bylo inzerováno na přebalu se nekonalo. Další věc je - Víte já nemám nic proti homosexuálům, ale tohle bylo masové. V tý knížce snad nebyl jedinej člověk hetero. A pokud náhodou byl, tak měl stejně jisté homosexuální sklony :D.

Habermannův mlýn

27. listopadu 2010 v 20:27 | Lemonie |  Archiv - filmy

Legendární režisér Juraj Herz se rozhodl otevřít jednu z nejkontroverznějších kapitol českých dějin, poválečný odsun Němců, při němž se spravedlivý hněv často mísil s těmi nejnižšími pudy a spolu vytvářely nesmazatelnou krvavou stopu. Jednou z obětí dějin psaných vítězi měl být i německý průmyslník Habermann, který žil s rodinou na severní Moravě. Okolnosti jeho konce zůstávají dodnes nejasné. Filmový příběh se jeho životním osudem pouze volně inspiroval, ale paradoxy nejšílenějších let dvacátého století prezentuje hrůzně dokonale.

Moje hodnocení: 8/10
Historické filmy já ráda - zvlášť pokud se týkají 2. světové války. Film je koprodukční, což mě též potěšilo. Jednoduše jsem šla do kina s vyhlídkou na příjemně strávené odpoledne.
Vlastně ani nevím, co říct. Film mě mírně šokoval, nicméně i tak to byla zajímavá podívaná. Rozhodně nejlepší moment filmu byla Rodenova scéna v lese s dvěma německými vojáky. Celkově Roden exceloval (a to ho jinak moc nemusím). Hrušínský taky toho šmejda zahrál dobře. Co mi ale vadilo je, že děj byl tak trochu jako z rychlíku. Vzhledem k dlouhému období, které film mapoval, se ničemu nevěnoval pořádně, ale skákal z jednoho na druhé.
Ale jak jsem řekla, jako celek byl ten film víc jak slušný.

Vzdušné zámky, které vybuchly

27. listopadu 2010 v 1:21 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary

Už se vám někdy stalo, že jste měli několik na sobě nezávislých plánů, všechno mělo být prostě bezva, dokonalé, maximální sranda a najednou všechno tak nějak ztroskotalo?
Víkend bez rodičů je jenom tak 3x-5x do roka. Samozřejmě plány byly velkolepé. Táta je strašně nervózní, když si domů někoho přivedu. Dvě hodiny se klidí z cesty, po třech nás jde zkontrolovat, po čtyřech začne brousit kolem, po pěti si mě odchytne někde bokem a ptá se, jestli už se ten někdo chystá domů. Je to trapný a proto si sem lidi nezvu. A nebo zvu, ale když je pryč. Né že bych plánovala nějakou obří pařbu. Ale plánů bylo dost, od pátku odpoledne až do neděle odpoledne. Říkala jsem si, že když náhodou něco nevyjde, tak mám plán B a to uklízet. (Což též radši dělám bez otcovy asistence. Kecá mi do toho. Otrava.)
A jak vám už asi došlo, neztroskotal jen jeden plán, ale hned několik. A potenciálně nezapomenutelný víkend se nekoná. Kdo by z toho nebyl zklamaný? Já už ani nevěřím, že je to náhoda.

Navíc, jako by toho nebylo dost, se zase vrátily moje problémy se spánkem. Zítra, vlastně dneska - asi za 5 hodin musím vstávat (pokud ovšem vůbec usnu) a jet na druhý konec Prahy, abych zpívala se sborem na nějaký pošahaný akci. Alespoň, že sněží. Dnes jsem neodolala a šla se projít. Vrátila jsem se celá bílá, ale vlastně to bylo docela fajn. Teď bych snad radši jela s rodiči na ten víkend na horách. Třeba bych si alespoň zalyžovala..

Maniakální akce aneb Harry Potter a relikvie smrti

20. listopadu 2010 v 23:16 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary

Máma se směje, že svým kamarádkám říkám maniaci. Poznámka na okraj :D.
Takže po HP maratonu jsme samozřejmě musely jít i na 7. díl, respektive 1. část, pro rejpaly :-P.
S Dany jsme přišly první. My celkově nikdy nechodíme pozdě. Hlavně já :D. Dany mi řekla ten úžasnej vtip s tričkama s Helenou Bonham Carter (vzaly si s Ivčou stejný, aby naštvaly jisté nejmenované členy naší maniakální skupiny, kteří ji nemají rádi), kterej pak nikdo nechápal :D.
Co se týče filmu, nebyla to žádná sláva, ale ani propadák (OK, tak jak co, ale rozhodně jsem z toho nebyla tak zklamaná jako Iva, která svoji nelibost vyřvávala na celý kino :D). Spousta scén byla pěkně ujetých, ale aspoň jsem se měla čemu vysmívat. Lidi v kině nás neměli vůbec rádi. Ale když s maniakama prostě nejde být zticha! Na konci jsem zaslechla řadu za náma jak říkají: "Já bych tady někoho nejradši bacila!" a "Proboha zmlkněte alespoň teď!" Já sama nesnášim, když někdo takhle v kině kecá, ale říkám vám TO SE PROSTĚ NEDALO :D.
Prostě scény jako tanec, líbací scéna s Hermionou, parfém a kopání jámy byly naprosto.. ujetý, opět! :D

Smrt a život Charlieho St. Clouda

18. listopadu 2010 v 16:25 | Lemonie |  Archiv - filmy

Charlie St. Cloud (Zac Efron) se utápí v žalu z tragické smrti svého mladšího bratra Sama. Aby mu byl na blízku, přijme práci na hřbitově, kde je Sam pohřben. Pouto mezi nimi je tak silné, že Charlie vidí Sama stále ve svých představách a snaží se splnit slib, který Samovi dal. Pak však do Charlieho života vstoupí dívka a on se musí rozhodnout, jestli dodrží slib daný Samovi, nebo půjde za dívkou, kterou miluje. 

Moje hodnocení: 3/10
Tenhle film byl tak nechutně kýčovitý, že jsem ho stěží dokoukala. A není to tím, že bych Zaca neměla ráda (ačkoli velkou láskou k němu vážně neoplývám), to jenom prostě celý ten příběh byl.. Nevím no, ale tohle už tu bylo tisíckrát.. Ale oceňuju Samovu poslední scénu, kterou tady ovšem kvůli spoilerování nechci prozrazovat. Nedokážu si představit, že bych se na film podívala ještě jednou. A teď mě kamenujte, fanoušci :D.

HP maraton :-)

17. listopadu 2010 v 2:18 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Na pátek jsem se strašně těšila už dost dlouho. Měla jsem totiž dvě akce - sraz se základkou a HP maraton s maniakama. Jasně že bych byla radši, kdyby se nekřižily, ale nebylo zbytí a já chtěla stihnout oboje. Všechno jsem měla perfektně naplánované, ale najednou jsem ještě před to musela vecpat něco dalšího a byl problém. Ve chvíli, kdy už jsem měla být na místě jsem jednou rukou hledala v kontaktech někoho ze základky, na koho mám ještě číslo a druhou platila v supermarketu za nákup na maraton. (S těma číslama, jedno již neexistovalo, jedno bylo neaktivní a jeden člověk na ten sraz nakonec nešel.)
Dorazila jsem s půlhodinovým zpožděním, pak jsme zapluli do hospy a kecali, pili pivko (měli jenom 12, nebyla jsem z toho nadšená), prostě sranda. Tyhle lidi jsem neviděla už tak dlouho a bylo osvěžující zjistit, že si pořád máme co říct. Navíc jsem se dozvěděla, co je nového v mém starém bydlišti. Ačkoli, cítila jsem trochu ten odstup - tyhle lidi se očividně vídají, chodí spolu na akce a já jsem kvůli stěhování zůstala tak trochu mimo. No co nadělám..
Věděla jsem, že už bych měla jít, ale vážně jsem se dobře bavila a tak jsem nakonec nabrala ještě větší zpoždění. Na maniakální sraz jsem dorazila asi o třičtvrtě hodiny později (I'm sorry, maniaci :D). Ale mohla za to i tramvaj! :D
A pak už byl maraton u N. ve filmovém klubu. Bylo to tam fakt bezva a velký plátno je přeci jen velký plátno :D. Akorát ta kombinace 6 dvou-a-něco-hodinových filmů byla prostě vražedná. Začli jsme někdy v 8 večer a skončili ve čtvrt na 11 ráno. Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem neusnula. Usnula :D. Dokonce několikrát :D:D:D. Nejvíc při 4 díle. A při pátym :D.
Už si ani nepamatuju všechny ty hlášky, ale byla to sranda jako vždy. Jen trochu únavnější :D. A klidně bych si to i zopakovala. Ovšem né s HP. Ten mi stačil snad na celej život :D:D:D.


Scéna z HP 3, kterou naprosto zbožňuju. Hlavně teda tu hudbu. Ta scéna je vlastně trochu ujetá. Ten komentář pod videem to docela vystihuje: "Looks like Harry watched Titanic too many times" :D:D:D


I L-L-Love this WEEKend!

14. listopadu 2010 v 23:16 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Vůbec nemám náladu se tady dneska nějak dlouze rozepisovat, takže jenom řeknu, že tenhle víkend (a to počítám od pátku) byl naprostej luxus. V pátek odpo sraz se základkou, potom od večera 15 hodinovej maraton všech dílů Harryho Pottera, ráno cesta domů a prospaná sobota a v neděli Cirkus Cirkus Classic. Všechny akce jsem si náležitě užila a nejspíš je tady ještě popíšu.
Ale ne dnes :-).

Na téma týdne..

8. listopadu 2010 v 0:59 | Lemonie |  Archiv - Ohledně blogu
Když jsem byla malá, říkala jsem si, že až budu dospělá, všechno se změní. Postupně dospělost začínala nabírat konkrétní hranice. "Až mi bude 15, 18.." Když jsem ale tu hranici překročila, zjistila jsem, že se vlastně nezměnilo skoro nic. V 15 jsem dostala občanku, v 18 můžu pít legálně alkohol (ano, změna je jen v tom slůvku "legálně").
...
Nakonec vlastně na věku tolik nezáleží. Lidi k vám nezačnou mít větší úctu jen proto, že máte určitý číslo v občance. Aby s vámi začali jednat jako s dospělými, musíte se tak začít chovat.
A co to podle mě znamená? Hlavní rys dospělosti, je umět si předem uvědomit důsledky svých činů a vzít za ně zodpovědnost. (A nemám to jen z vlastní hlavy, tohle nám drtila do hlavy profesorka na hodinách vývojové psychologie :D)
...
Když se dívám zpátky, každých pár let, vidím, jak jsem se změnila. Stádium, ve kterém se nacházím je, až do chvíle, kdy budu ekonomicky samostatná, adolescence (já na těch hodinách vážně dávám pozor :D). A proč se vlastně tolik hnát do dospělosti? Já jsem docela spokojená tam, kde jsem ;-).

Mám Maturitu! (Škoda, že jen nanečisto:-)

4. listopadu 2010 v 17:40 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Ano, je tomu tak. Včera nám konečně přišly výsledky maturitní generálky. Osobně mi přijde úplně na hlavu, že v neděli zveřejní procenta a jak strašně byli všichni neúspěšní (teď honem nevím, ale asi třetina studentů, někde i víc) a pak nás nechají se v tom dusit až do středy. Já vim, že vlastně o nic nešlo, ale i tak. Kdo by chtěl, ač nanečisto, propadnout u maturity.
Kvůli tomu zveřejnění na mě každý den všichni naléhali, jak mi to dopadlo, no mohla jsem jim tisíckrát říkat, 3. listopadu. Ne, další den se zeptají zas. Pche!
OK, ale teď abych se taky trochu pochlubila. Dělala jsem češtinu i angličtinu na vyšší úrovni. Všechny zkoušky jsem konala. Ač jsem si myslela, že sloh z angličtiny neudělám, nakonec jsem měla ještě 20% rezervu. Ale i tak to byl můj nejslabší kus. Když už jsem u tý angličtiny, tak didaktický test mám 73% a stejně tak didaktický test z češtiny. Tam jsem, přiznám se, čekala o malinko víc. Ale teď se podržte. Slohovku z češtiny mám - hádejte! - na 100%! Fakt nevím, jak se mi to povedlo. Sotva jsem to stihla, ani jsem to nepřepsala načisto, takže škrtanců tam bylo nepočítaně. Zápletka - no, veškerá žádná (prostě debilní témata), ale zřejmě to splňovalo to, co mělo. Ale stejně to pořád nechápu.
Když jsem přišla domů, abych se s tím pochlubila, tak táta to chvíli zkoumal, pak řekl jen, že dobrý a začal mi kázat, jak nesmím usnout na vavřínech. Člověk by čekal alespoň nějakou pochvalu. Pche podruhý! :D
Jen tak mimochodem, u nás ve třídě neprošla polovina lidí. Docela drsný..