Už se vám někdy stalo, že jste měli několik na sobě nezávislých plánů, všechno mělo být prostě bezva, dokonalé, maximální sranda a najednou všechno tak nějak ztroskotalo?
Víkend bez rodičů je jenom tak 3x-5x do roka. Samozřejmě plány byly velkolepé. Táta je strašně nervózní, když si domů někoho přivedu. Dvě hodiny se klidí z cesty, po třech nás jde zkontrolovat, po čtyřech začne brousit kolem, po pěti si mě odchytne někde bokem a ptá se, jestli už se ten někdo chystá domů. Je to trapný a proto si sem lidi nezvu. A nebo zvu, ale když je pryč. Né že bych plánovala nějakou obří pařbu. Ale plánů bylo dost, od pátku odpoledne až do neděle odpoledne. Říkala jsem si, že když náhodou něco nevyjde, tak mám plán B a to uklízet. (Což též radši dělám bez otcovy asistence. Kecá mi do toho. Otrava.)
A jak vám už asi došlo, neztroskotal jen jeden plán, ale hned několik. A potenciálně nezapomenutelný víkend se nekoná. Kdo by z toho nebyl zklamaný? Já už ani nevěřím, že je to náhoda.
Navíc, jako by toho nebylo dost, se zase vrátily moje problémy se spánkem. Zítra, vlastně dneska - asi za 5 hodin musím vstávat (pokud ovšem vůbec usnu) a jet na druhý konec Prahy, abych zpívala se sborem na nějaký pošahaný akci. Alespoň, že sněží. Dnes jsem neodolala a šla se projít. Vrátila jsem se celá bílá, ale vlastně to bylo docela fajn. Teď bych snad radši jela s rodiči na ten víkend na horách. Třeba bych si alespoň zalyžovala..


















Ale aspoňže sneží, to je fakt