Zlobím se. Hodně. Jsem sakra naštvaná. A taky sakra bezmocná.
Štve mě, že některý lidi ať děláte cokoli, tak vás stejně nakonec zklamou.
Štve mě, že jsem jí uvěřila. Uvěřila jsem, že se změnila. Že tentokrát už do toho nespadne.
Štve mě, že jsem jí dala druhou šanci, i když jsem nechtěla, a ona jí prostě jenom tak vyhodila z okna.
Štve mě, že je pro ni pití přednější, než rodina.
Štve mě, že jsem se celou tu dobu držela zpátky a neřekla jsem jí, co si myslím jen proto abych nebyla ten důvod, proč se jednou vrátí k pití.
Štve mě, že na ni pořád musíme dohlížet jako na malý dítě.
Štve mě, že jsme jí kdy pustili přes práh našeho domu.
Štve mě, že zradila naši (moji) důvěru.
Štve mě, že to prostě nedokázala vydržet.
Štve mě, že si zjevně neuvědomuje, že už jednou další šanci dostat nemusí.
Štve mě, že si neuvědomuje, že jsme to jediný, co jí ještě zbylo.
Štve mě, že jsme to my, kdo na to doplácí.
Štve mě, že mi komplikuje život.
Štve mě, že jsem kvůli ní naštvaná.
Štve mě, že jsem jí dokonce i začala říkat babička, i když mi to nejde přes pusu.
Štve mě, že když už mám 3 babičky, a ani jedna z nich není normální.


















Alkohol je prevít. V jeho případě je asi těžké vždy doufat, ale tak přeci, snad konečně otevře oči a nějak to začne ovládat