Leden 2012

Myšlenka za všechny prachy.

26. ledna 2012 v 20:31 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Někdy si říkám (chápejte teď, když čtu článek napsaný mnou dnes ve 2 ráno), že moje přirovnání a metafory stojí úplně za hovno :D

Memory.

26. ledna 2012 v 2:30 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Dneska jsem koukala na starý fotky. No, ne zas tak starý - z prváku, druháku. Zírala jsem na ně pěknou chvíli a přemýšlela. Vybavovala si tehdejší dobu. Dobu, kdy všechno bylo tak snadné, ačkoli jsem si myslela pravý opak. Když se k těm chvílím vracím ve vzpomínkách, vídám hlavně to dobré. Typické! Vím, že tehdy taky nebylo nic ideální, ale takhle s odstupem... Přála bych si to vrátit. Vážně se mi po těch dobách zastesklo.
Nedávno jsem se viděla s kamarádkama. Byly jsme dřív nerozlučná parta, my čtyři. Teď jsem ale musela přemýšlet, na čem naše přátelství vlastně stojí. A jestli tohle vydrží. Jestli konec střední znamená konec našeho přátelství. Viděla jsem se s holkama. Tolik jsem jim toho chtěla říct. Tolik jsem jim toho potřebovala říct. Ale nebyla vhodná chvíle. Když se mě pak zeptaly jak se má mamka, nemohla jsem, prostě jsem nemohla. Podívala jsem se na ně a řekla jsem jim to, co chtěly slyšet. Najednou se přede mnou vytvořila puklina v zemi a ta s každým slovem, co jsem vypustila z úst, rostla a rostla, až jsem si najednou připadala na míle daleko. Bojím se, že škola byla to jediné, co nás spojovalo. A teď, když je tohle pojítko pryč, se naše vztahy rozpouští jako kostka cukru v čaji. Jsem bezradná. Co mám jenom dělat?

You're not happy? So fake it!

17. ledna 2012 v 16:01 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary
Znáte ten typ lidí, co vám dokážou kdykoli prostě totálně zkazit náladu? No tak jedním z nich je můj táta. Nebo alespoň poslední dobou. Na jednu stranu chápu, že si prochází jakousi krizí středního věku, že je ve stresu kvůli mámě, že v práci trpí tak trochu syndromem vyhoření, ale prostě... Musí to přenášet i na nás? Za poslední půlrok jsem se mu naučila mu vyhýbat, pokud je to jen trochu možné. Většinu času doma trávím v pokoji. Radši strávím tři hodiny na dřevěný nepohodlný židličce v knihovně, než abych byla doma. To určité vzájemné porozumění, které se dostavilo ve čtvrťáku, je teď nenávratně pryč. Navíc k tomu se domů zase vrátil brácha. Nestačí, že jsou už takhle mezi námi vyhrocené vztahy. Ještě se k tomu musí přidat každodenní hádky. Naše učitelka na psychologii ze střední by to asi nazvala "sociální důsledky nemoci". Já na tyhle sračky kašlu. Myslela jsem, že tenhle rok bude v pohodě, že věci směřují k lepšímu. Zatím to ale tak nevypadá. Mám nervy. Máma půjde znovu na operaci. Tahle rodina mě někdy tak strašně vysává.