Dneska jsem koukala na starý fotky. No, ne zas tak starý - z prváku, druháku. Zírala jsem na ně pěknou chvíli a přemýšlela. Vybavovala si tehdejší dobu. Dobu, kdy všechno bylo tak snadné, ačkoli jsem si myslela pravý opak. Když se k těm chvílím vracím ve vzpomínkách, vídám hlavně to dobré. Typické! Vím, že tehdy taky nebylo nic ideální, ale takhle s odstupem... Přála bych si to vrátit. Vážně se mi po těch dobách zastesklo.
Nedávno jsem se viděla s kamarádkama. Byly jsme dřív nerozlučná parta, my čtyři. Teď jsem ale musela přemýšlet, na čem naše přátelství vlastně stojí. A jestli tohle vydrží. Jestli konec střední znamená konec našeho přátelství. Viděla jsem se s holkama. Tolik jsem jim toho chtěla říct. Tolik jsem jim toho potřebovala říct. Ale nebyla vhodná chvíle. Když se mě pak zeptaly jak se má mamka, nemohla jsem, prostě jsem nemohla. Podívala jsem se na ně a řekla jsem jim to, co chtěly slyšet. Najednou se přede mnou vytvořila puklina v zemi a ta s každým slovem, co jsem vypustila z úst, rostla a rostla, až jsem si najednou připadala na míle daleko. Bojím se, že škola byla to jediné, co nás spojovalo. A teď, když je tohle pojítko pryč, se naše vztahy rozpouští jako kostka cukru v čaji. Jsem bezradná. Co mám jenom dělat?


















Na to je jednoduchá rada. Prostě jim to všechno řekni, chvíle nechvíle... Aspoň uvidíš, jestli jediné, co vás spojovalo, byla fakt jen škola.