Březen 2012

Rebecca James - Krásné zlo

30. března 2012 v 12:19 | Lemonie |  Koutek knihomola
Když se z nejlepší přítelkyně vyklube noční můra...

Katherine je sedmnáct let a na první pohled by se zdálo, že je to úplně obyčejná dívka, která se jenom snaží ze všech sil splynout s okolím. Zdání ale klame a postupem času odkrýváme, co k jejímu chování vlastně vede. Katie dřív bývala oblíbená, měla kamarádky, přítele a mladší sestru Rachel. Jedna noc ale všechno změnila. Noc, kdy její sestru zavraždili a ona s tím nic neudělala. A právě tahle vina ji donutila úplně změnit svůj život. Přestěhovala se do Sydney k tetě a snažila se začít znovu. Pak se ale objeví Alice - krásná, bohatá a sebevědomá - a vybere si za kamarádku právě Katherine. Ta pomalu vylézá ze své ulity. Postupně ovšem Katherine zjišťuje, že Alice není taková kamarádka, za kterou se vydává. Odkrývá její další stránku - krutou, zlou a nevypočitatelnou. Když se ji konečně rozhodne vypudit ze svého života, je už možná pozdě...

Hodnocení: 70%
Kniha je zajímavě napsaná. Přeskakuje střídavě ze současnosti, ve které Katherine příběh vypráví, do jednotlivých okamžiků přátelství s Alicí, a postupně odhaluje, co se přesně stalo té osudné noci s Rachel. Při čtení jsem se rozhodně nenudila, ačkoli mi tenhle styl vyprávění moc nesedí a thrillery taky zrovna nemiluju. Něco na té knížce ale zkrátka je.

O ničem a o všem.

23. března 2012 v 23:02 | Lemonie |  Archiv - Dear Diary

Zase jsem dospěla do takovýho momentu, kdy je všechno jako na houpačce. Začínám si říkat, jestli nejsem trochu maniodepresivní :D.
Mám teď milion starostí. Čím to je, že si vždycky všichni vzpomenou naráz? Pomalu nevím co dřív a v hlavě nosím úplnou encyklopedii úkolů. Nikdo se přece nemůže divit, že na něco z toho zapomenu, nebo to prostě nestihnu, no ne? Přesto jsem dostala seřváno jak malej harant. No to je fuk.
Jsem jen tak chtěla něco napsat, abyste věděli, že ještě žiju :D.

Konečně sama.

9. března 2012 v 23:22 | Lemonie
Dneska jsem po dlouhé, dloooouhé době byla konečně doma sama. Od té doby, co je mamka na invalidním důchodě se to skoro nestávalo, a ve chvíli, kdy se brácha nastěhoval zpátky, už to bylo zhola nemožné. Ale zázrak se stal, mamka šla do nemocnice (což samozřejmě nemá znít nadšeně, ale vypadá to, že je v pohodě) a táta s bráchou byli přes den v práci. A co dělala Hanička, když měla celý byt pro sebe? Uklízela :D. Asi vám to zní dost pitomě a říkáte si, že byste si dali nohy na stůl a celej den relaxovali. No, tak já ne. Tomu úklidu se vyhýbám už přes půl roku (nekecám :D) a nejlíp se mi dělá právě když nikdo neni doma a nekecá mi do toho. Já už z toho mám udělanej úplnej rituál a pokavaď mi ho někdo narušuje tak je s uklízenim rychlej proces - prostě jenom naaranžuju pokoj aby uklizeně vypadal :D. Mám jeden takovej zvyk. Znáte to, že prvně musíte udělat ještě větší bordel, všechno rozkramařit a až pak můžete všechno uvést do pořádku? No tak já, když je všude ten největší bordel, tak všeho nechám a jdu třeba koukat na telku nebo úplně pryč z domu. A tohle někdo vidět tak ho z toho klepne :D. Po hodince se k tomu zase vrátim a dodělám to. Navíc si při tom pouštím hudbu vážně hodně nahlas :D.

Při dnešním úklidu se mi povedlo rozbít teploměr a o ty střípky jsem se opřela loktem, ale nevšimla jsem si toho a zrovna jsem se plazila pod postelí a vytahovala zapadlý věci a když jsem se vyhrabala zpátky tak vidím, že je za mnou krvavá cestička. Řeknu vám, z toho bílýho koberce to vůbec nejde dolů! Krve jak z vola, mimochodem, a ještě ke všemu jsme doma měli jenom trapný náplasti s kačerem Donaldem. A rozbila jsem víko na koš na 3 kusy. A našla jsem asi 10 gumiček a 20 záložek do knížek. Ale pouzdro na mobil je stále kdesi ztracené.

Oki, chápu, že už vás tenhle článek o úklidu musí nudit, ale já prostě chtěla něco napsat, ať tu taky mám něco březnovýho :D. Možná přidám nějakou knížku. Jo, pusťte si písničku, dneska jsem na ní úplnou náhodou narazila, přitom ji hledám už několik let :D. Howgh.