na Blog.cz

Alcottová, Louisa May - Malé ženy

Allisonová, Jennifer - Pátračka Gilda a Jezerní panny

Asher, Jay - Proč? 13x proto.

Ano, ano, pořád ještě mám v plánu sem přispívat. Každopádně jsem to tu tak zběžně projela a vzpomněla jsem si, co všechno mě na tomhle blogu před odchodem štvalo. Jak jsem se to tu snažila upravit, ale nakonec jsem se k tomu pořádně nedostala. No, tak teď zřejmě nastává čas tu změnu konečně provést. Uvědomuju si, že spousta věcí je tady úplně organizačně zprasená a zbytečně komplikovaná, něco nedává smysl, jsou tu rubriky kam jsem nikdy nepřispěla nebo které prostě vyšuměly. Odkazuju na články, které byly aktuální před 3 lety a nejsem schopná je předělat. Chtěla bych proto říct, že tady v nejbližší době bude probíhat taková větší rekonstrukce, budou pravděpodobně vycházet články jako aktualizace těch starých. Taky některé rubriky plánuju uložit k věčnému spánku. Staré články k věcem o které se už nezajímám najdete už nejspíš maximálně když zascrollujete v archivu pořádně dozadu. Nakonec jsem se rozhodla nic nemazat, přece jen jsou to vzpomínky a určitá část mého života. Nevím, jestli se k tomu budu chtít někdy vracet, ale určitě je zajímavé pozorovat, jak se člověk dokáže během pár let změnit. Dospět (snad to tak můžu nazvat :D).

Vraťme se k té rekonstrukci. Idea je prostě taková to tu zpřehlednit, zlogičtit (pokud takové slovo vůbec existuje :D) a upravit to tu podle představ mého 21-letého já.

Rose je vcelku obyčejné dítě. Žije v normální rodině se starostlivou matkou, pracovně vytíženým otcem a velmi inteligentním bratrem. O svých devátých narozeninách ale objeví, že má zvláštní dar. Dokáže skrz jídlo "ochutnat" emoce člověka, který daný pokrm připravoval. Rose zjišťuje, že nic v jejím životě není takové, jaké se zdá. Díky svému daru odhaluje každičkou utajenou emoci svých blízkých. Proto než aby jedla jídlo své neustále nešťastné matky, živí se na manufakturně zpracovaných potravinách. Jídlo se pro ni stává hororem.

Kniha Rose doprovází od raného dětství až do dospělosti. Mapuje její každodenní boj s nepříjemnými emocemi až do doby, kdy se je nejprve naučí ignorovat a nakonec i využívat ve svůj prospěch.

Letní semestr se nám pomalu ale jistě chýlí ke konci. No, chýlí... technicky už mi zbývá jen dnešek a pak následuje měsíc zkouškového (rozuměj střídavé prokrastinace a záchvatů paniky). Trochu mě děsí, jak ten semestr pokaždé tak rychle uteče. V úterý mám první oficiální závěrečnou zkoušku a je to zrovna z předmětu, kam jsem téměř nechodila. Bohužel jsem asi o dvě hodiny prošvihla odhlašování, takže musím doufat, že to nějak uhraju :D Celkově zjišťuji, že jsem opět zoufale nepřipravená (OK, už se začala projevovat ta panika :D

Aspoň že jsme nepostoupili dneska v play-off. Budu mít víc Času se učit :D

Ano ano, po dlouhé době jsem opět oprášila svůj milovaný blog. Nebýt toho jednoho prosincového článku, který byl (přiznejme si to) o ničem, by tenhle blog přežíval pomalu rok bez povšimnutí. Na druhou stranu nemůžu být na sebe naštvaná. Už v začátcích jsem do toho šla s tím, že sem chci vydržet přispívat alespoň do maturity. To se povedlo a dokonce jsem o něco tenhle limit překročila. Vypisovala jsem se tu ze svých skoro maniodepresivních nálad a když už vypadalo, že se vše v dobré obrátí, zase to šlo do háje. A ač jsem podobná teatrální prohlášení vždycky nesnášela, tentokrát udělám výjimku. Život. Prostě život. *povzdechnutí*

Trochu jsem se tady vrtala v designu. Výsledek je horší než kdykoli předtím :D. Ještě s tím nejspíš něco udělám. Až budu mít náladu. A čas. A odblokovaný čakry :D.

Přemýšlela jsem o věcech, co jsou na tomhle blogu. Jasně, je tu převážně moje vylévaní srdéčka, ale je tu i pár zkopírovaných věcí z dob, kdy jsem byla naivní dítě s blogískem, které nevědělo nic o autorském zákoně. Přemýšlím, jestli to mám mazat... No ještě uvidím.

Závěrem... Nic nečekejte a možná něco přijde. Zatím.