Květen 2014

Zkoušková bezmoc

28. května 2014 v 1:19 | Lemonie |  Co na srdci, to na jazyku
Nerada ztrácím kontrolu - nad sebou, nad věcmi ve svém okolí... Některé věci ale nemůžete ovládat a to je v pořádku. Frustrující ale je, když se jedná o něco, co byste správně měli mít možnost ovlivnit. Jako například výsledky zkoušek. Intuice napovídá, že čas věnovaný učení by se měl nějak přímo úměrně odrážet na získaných bodech. Co ale dělat, když je test absolutní WTF, který se neskládá ani z odpřednášených věcí, ani z materiálů nebo ze skript a doporučené literatury? K čemu je taková zkouška? Jakou to má mít vypovídací hodnotu, když celé osazenstvo kurzu dělá test formou ententýky?
Mám vztek. Vztek a cítím se bezmocná. Jak se vůbec dá na něco takového připravit?


Podivnost návratu

12. května 2014 v 13:36 | Lemonie |  Co na srdci, to na jazyku
Nejsem stavěná na pravidelné blogování. Když koukám na svoje rok staré články, kde jsem plna odhodlání se sem zase vrátit, musím se smát. Jedu v archivu ještě trošku dál a najdu tam ještě starší články na podobné téma. Ach ty návraty.
Čtu články staré 6 let a směju se. Co se tehdy zdálo jako konec světa je dnes hodné tak leda mávnutí rukou. Perspektiva. Někdy se zdá, že se náš cíl vůbec nepřibližuje. Proto je dobré se občas ohlédnout a připomenout si, jak daleko už jsme došli. Nebyl na to i nějaký citát?
Jsem jiná. Jiná, než jsem byla před rokem. Jiná, než jsem byla před 6 lety, kdy jsem tenhle blog zakládala. A jsem ráda. Tolik času jsem strávila tím, že jsem se chtěla vracet zpátky. Do dob, kdy bylo všechno snazší. Ale už taková být nechci. Dnes jsem moudřejší, než jsem byla včera a zítra budu moudřejší, než jsem dnes. Moje názory nejsou stejné jako před rokem a vím, že za rok nebudou stejné jako teď. Jsem ráda, že to tak je. Měním se a doufám, že nikdy nepřestanu.
Co se ale týče tohoto blogu, nechci, aby mě reprezentovalo moje 16leté já. Proto většinu starších článků nechám spát v archivech a začnu prakticky odznovu. Jestli tedy zase nezůstane jen u slibů. Jedna věc, ve které se totiž asi nikdy nezměním, je vytváření velkolepých plánů, na které se následně vykašlu :D

Otázky bez odpovědi

11. května 2014 v 1:50 | Lemonie |  Co na srdci, to na jazyku
Někdy mám pocit, že ztrácím sama sebe. Ztrácím představu o tom, kdo vlastně já jsem. Ale nemusí se člověk prvně najít, aby se mohl ztratit? Od dětství máme všechno nalajnované. Jsme takoví, jací jsme se narodili. Jaké nás vychovali. To jsme my? Nebo můžeme o našem já hovořit až v momentě, kdy jsme si vědomi svých vlastních rozhodnutí? Kdy jsme za ně odpovědní? Kdy určujeme zcela vědomě a s cílem, jakým směrem se náš život bude ubírat?
Co když se zrovna nacházíte v určitém mezidobí. Je náročné rozhodovat sám za sebe, protože si následky nesete sami. Ale je mi 21 let, sakra. Už bych se neměla chovat určitým způsobem. Měla bych dospět. Ale co když nevím jak? Když si koupím novou věc, pročtu si vždycky návod, abych věděla jak ji správně sestavit a používat. Nikdo mi ale nedal návod k životu. Přitom všichni čekají, že to zvládnu správně už na první pokus. Jak?
Moje okolí mě soudí za každé rozhodnutí, které učiním. Už nestačí prostě žít. Prostě proplouvat. Moje životní krédo vždycky bylo příliš se nestresovat a nechat věci plout. Do ničeho se příliš nemíchat. Nikam neinvestovat svoje city. Z očekávání pramení zklamání. A většina problémů se nakonec vyřeší sama. Vaše hodnoty se střetávají každý den s očekáváním ostatních. Vyžaduje to silnou osobnost stát si za svým a nenechat se otřást. Jak ale můžete vědět, že právě vaše hodnoty jsou ty správné? Jestli plynou jenom z genů a výchovy, můžete je vůbec považovat za svoje hodnoty?