Nejsem stavěná na pravidelné blogování. Když koukám na svoje rok staré články, kde jsem plna odhodlání se sem zase vrátit, musím se smát. Jedu v archivu ještě trošku dál a najdu tam ještě starší články na podobné téma. Ach ty návraty.
Čtu články staré 6 let a směju se. Co se tehdy zdálo jako konec světa je dnes hodné tak leda mávnutí rukou. Perspektiva. Někdy se zdá, že se náš cíl vůbec nepřibližuje. Proto je dobré se občas ohlédnout a připomenout si, jak daleko už jsme došli. Nebyl na to i nějaký citát?
Jsem jiná. Jiná, než jsem byla před rokem. Jiná, než jsem byla před 6 lety, kdy jsem tenhle blog zakládala. A jsem ráda. Tolik času jsem strávila tím, že jsem se chtěla vracet zpátky. Do dob, kdy bylo všechno snazší. Ale už taková být nechci. Dnes jsem moudřejší, než jsem byla včera a zítra budu moudřejší, než jsem dnes. Moje názory nejsou stejné jako před rokem a vím, že za rok nebudou stejné jako teď. Jsem ráda, že to tak je. Měním se a doufám, že nikdy nepřestanu.
Co se ale týče tohoto blogu, nechci, aby mě reprezentovalo moje 16leté já. Proto většinu starších článků nechám spát v archivech a začnu prakticky odznovu. Jestli tedy zase nezůstane jen u slibů. Jedna věc, ve které se totiž asi nikdy nezměním, je vytváření velkolepých plánů, na které se následně vykašlu :D


















To je hezké, že se nebojíš zítřka :). Já jsem teď právě v té fázi, kdy se budoucnosti přímo děsím. Ale to je nejspíš tím, že za několik měsíců budu dospělá a já na to asi ještě nejsem připravená. :)