Červenec 2014

Nerozhodnost a moje další hříchy

26. července 2014 v 20:52 | Lemonie |  Co na srdci, to na jazyku
Všechno to asi pramení z mojí nerozhodnosti. Nedávno jsem zjistila, že rodinné příjmení jedné linie mých předků v němčině znamená věc, která je pro ně do dneška typická. Pro druhou část rodiny je typická taková nerozhodnost, že musí být zakořeněná snad stovkami let. Možná bychom si to taky měli dát do jména, ať každý ví, s kým má co do činění.
Ne, všechno nepramení z nerozhodnosti. Nerozhodnost pramení z téhle mé bezcílnosti. Negativum toho, když vás vychovají ke spokojenosti s tím, co máte, je nepřítomnost tužeb. Pořád slýchám lidi říkat, jak je hrůza, že se všichni pořád za něčím honí. Za penězi, za láskou, za štěstím. Jenže si neuvědomují, že když tohle lidem vezmete, tak zbyde jenom lhostejnost.
Lhostejnost. Jak takové hezké slovo může zastupovat něco tak... prázdného.
Všechno to pramení z mojí lhostejnosti. Jak se dá s klidným srdcem rozhodovat, pokud nevíte a/nebo je vám jedno, co chcete? Co když se nemůžu se na svůj úsudek spolehnout.
V poslední době jsem udělala pár věcí, na které nejsem pyšná, i když pro ostatní by to asi nebyla žádná věda. Jenže místo toho, abych probořila tu svou věčnou lhostejnost, jak jsem zamýšlela, jsem jí našla ve svém nitru další hromadu. Nemám o tom s kým... nemůžu o tom s nikým mluvit. Většina mojí rodiny, mých blízkých, by tohle nikdy nepochopila. Ani nevím, jak bych začala. Sakra, vždyť to ani sama pořádně nechápu. Navíc, co když jenom dělám předčasné závěry. Je čas, pořád je čas.
Všechno to pramení z mojí lhostejnosti.


Písnička, která mě rozpláče

6. července 2014 v 18:00 | Lemonie |  Song Challenge
Každý, kdo aspoň trochu zná můj hudební vkus musel tušit, že tahle chvíle přijde. Chvíle na Reginu Spektor.
Když vydala prakticky přesně před dvěma lety nové album, tak jsem jásala. Byla tam spousta písniček, které se mi okamžitě dostaly pod kůži. A jelikož jsem tehdy prožívala takové, řekněme, smutné období, tak mě obzvlášť oslovilo How, ale hlavně Firewood. Neříkám, že ji stačí slyšet a bulím jak želva, ale minimálně ten poslední verš (Though there's still no cure for crying) mě vždycky trochu nalomí.